Prostory k pronájmu
Soubor je založen na určité míře empatie, altruismu a pozitivní nespokojenosti, stejně jako na vůli pojmenovat konkrétní problémy. Autor v něm na sebe přebírá břímě novodobého poutníka, který se vydává na pomezí městské aglomerace a přírody. Tento hraniční prostor a přilehlý horizont vnímá jako součást našeho společného dědictví, ale zároveň jako ekonomicky potentní akvizici zachycenou v bodě nula. Tedy v momentu, kdy je v dané lokalitě zřejmé, že se její původní ráz záhy zcela změní. Krajina se tak převtělí do svého matrixu, stěží definovatelné post-industriální post-krajiny, jejíž koncept je podmíněn developerskými plány strůjců těchto změn. S ohledem na neusazenost a kontroverzní momenty, které toto téma doprovázejí, byl autor nucen vracet se na vybrané lokality večer či dokonce i v noci. Díky tomuto faktu získal vznikající soubor novou, místy až magicko-realistickou dimenzi. Tento postup mu umožnil založit působivost svých scén na prolínání blíže ke kameře umístěných struktur skládajících se z jednotlivých detailů a vzdálených, mírně rozostřených, tematicky však nezbytných a kompozičně usazených prvků v povzdálí. Ačkoli bychom v místech nových sídelních celků patrně nečekali duchovní rozměr, Aleš Loziak jej na těchto civilizačních výspách hledá. Doufá, že snad v tak či onak stigmatizované krajině přetrval z původních časů. Završení „příběhu“ současné krajiny však autor vnímá sympaticky i vně rámce fotografického média v intencích kritického svědectví založeného na komparaci přístupů renomovaných odborníků (Jiří Sádlo, Václav Cílek, Vojen Ložek a další). S jejich názory nelze než souhlasit. Stejně, jako nelze nic namítnout proti tvrzení samotného autora: „… krajina je žánrem komplikovaným a pro práci s ním je třeba určité ‘zkušenosti’ – umělecké i životní“.
Zdena Kolečková
